Když jsme při tvorbě těchto stránek rozmýšleli témata našich článků, největší prostor měl sport. Všichni jsme sportovní nadšenci, aktivní sportovci a fanoušci. Ve chvíli, kdy v naší diskuzi zaznělo: “Co je vaše zásadní sportovní vzpomínka?” Následovala okamžitě společná odpověď: “No přece Nagano!”
Jakub Pražák: Nic nebude víc než Nagano!
Co se týče událostí, které ze mě udělali sportovního fanatika, nebyl to překvapivě rok 1998, jak se možná dalo z nadpisu článku očekávat, ale dva roky dříve, kdy Česká republika vyhrála mistrovství světa v hokeji a já, jako desetiletý kluk sledoval borce jako byli Turek, Reichel, Lang nebo Dopita. S kamarády na betonovém plácku na sídlišti jsme pak nedělali nic jiného, než od rána do večera hráli hokej s tenisákem a napodobovali naše hokejové vzory.
Hned na to následoval další sportovní úspěch, když se česká fotbalová reprezentace dostala až do finále mistrovství Evropy ve fotbale a já poznával nové hrdiny jako Kouba, Poborský, Šmicer a Kuka. A stejně jako předtím u hokeje, i teď jsme s klukama od rána do večera běhali za balónem. Od té doby pro mě byl sport jednička, láska na celý život.
První vzpomínka na Nagano
Samozřejmě, že jsem olympijský hokejový turnaj bedlivě sledoval, ale upřímně si už nevzpomenu na konkrétní momenty. Moje první vzpomínka, která mi v hlavě zůstala, se váže k semifinálovému zápasu proti Kanadě. Byl jsem v tu dobu zrovna ve škole, ale místo učení nám paní učitelka v hodině pustila rádio, kde zrovna vysílali přímý přenos tohoto utkání. Když se trefil od modré čáry Jirka Šlégr, celá třída se začala radovat. Vlastně celá škola vybuchla nadšením. Naopak veliký smutek a ticho zavládlo ve chvíli, kdy těsně před koncem srovnal skóre na konečných 1:1 Trevor Linden.
Následovalo tedy prodloužení. K našemu překvapení se ve dveřích naší třídy objevila jiná paní učitelka, která nám oznámila, že se můžeme přesunout do jiné třídy a sledovat zbytek utkání v televizi. Nikdo nezaváhal ani vteřinu a už jsme šli všichni za ní. Ona třída byla narvaná k prasknutí. Všemu vévodila stará školní televize. To nám ale bylo jedno, hlavně že všechno uvidíme. Každý si našel svoje místo a bedlivě jsme zápas sledovali.
V prodloužení se nic moc zajímavého nestalo a přišly proto na řadu nájezdy. Ty nejslavnější nájezdy v naší hokejové historii. Když se naši hráči na střídačce chytli kolem ramen, měl jsem i já nutkání to samé udělat i se spolužáky, abychom ukázali, jak držíme všichni spolu. Když hned první samostatný nájezd proměnil Robert Reichel střelou k tyči, vyskočili jsme všichni radostí, i paní učitelky.
Následovalo neuvěřitelné drama. Nikdo nevydal ani hlásku. Všichni jsme si mačkali upocené ruce a věřili, že nás Dominik Hašek v brance dostane až do finále. Když pak kanadský kapitán Erik Lindros trefil pouze tyč, myslel jsem si, že se mi nervozitou rozskočí srdce.
K poslednímu nájezdu javorových listů se rozjel Brendan Shanahan. Už z jeho nervózního pohybu jsem cítil velkou šanci. Když se pak dostal s pukem už moc blízko k Haškově brance a k tomu do velikého úhlu, věděl jsem, že to naši kluci dokázali a vyskočil jsem mezi prvními k velké radosti. Z televize se v té chvíli ozýval památný křik obou komentátorů: “Jsme ve finále, jsme ve finále!”
Zlaté finále
Finálový zápas se hrál o víkendu, hodně brzo ráno. Večer předtím jsem zaúkoloval mámu, aby mě před zápasem vzbudila. Jen v pyžamu jsem se přesunul do obýváku k televizi, kde už seděl otec.
Byl jsem tak soustředěný, prožíval jsem každou střelu, trhal jsem sebou, skoro jako bych i já sám byl v tu chvíli na ledě a pral se s našimi reprezentanty o historický úspěch.
A pak to přišlo. Buly v útočném pásmu. Patera ho vyhrává a posunuje puk k Martinu Procházkovi. Ten ho vrací na modrou, kde si ho přebírá obránce Petr Svoboda. Zvedne hlavu, naznačí pohyb rameny, napřahuje se a střílí. K překvapení všech končí jeho tečovaná střela přímo pod břevnem ruské branky. Skáču na gauči radostí. V tu chvíli mě zaplavil neskutečný pocit nadšení. Ten trval ale jen malou chvíli, protože ho okamžitě vystřídala opět ta nervozita a prožívání každé vteřiny zápasu. Pamatuji se, že jsem v rukách sevřel malý polštář a začal jsem ho nemilosrdně drtit.
Když se poté odpočítávaly poslední vteřiny zápasu, byla to neskutečná radost, hrdost. To všechno byly pocity, co mě naprosto ovládly. S rodiči jsem se začal objímat. Máma štěstím brečela. Společně jsme si pak zazpívali českou hymnu. Byla to nádhera.
Hned po obědě jsem se oblékl, vzal sebou hokejku a šel ven na náš plácek, kde jsme s kamarády hrávali hokej. V té době ještě nebyly mobilní telefony, nemohli jste se domluvit po internetu, bylo to spontánní. K mému překvapení jsem nebyl jediný, koho to napadlo. Ten den se nás na hřišti sešlo asi 30 a až do večera, bez přestávky, jsme si hráli na Nagano. Jsou to krásné vzpomínky, které do smrti nezapomenu.
Petr Paulus: Nagano tmelem vzpomínek
Je tomu už dlouhých 24 let. Bylo mi pouhých deset let, kdy český hokej dosáhl největšího úspěchu ve své historii. Následující téměř dvě třetiny mého života se postaraly, aby mnoho vzpomínek z té doby zmizelo v nenávratnu. Většina takových se ale naštěstí týká obyčejnějších věcí, jako co jsem měl k jídlu, jak jsem se měl ve škole, kam jsme jezdili s rodinou na výlety. Ani moc sportovních vzpomínek z tě doby nezůstalo. V Naganu se dařilo Katce Neumannové, ale co dál? Moje paměť mi takové obrazy nenabízí. Hokej. Ten však mám v paměti pevně usazený. Ať už je to vzpomínka, jak jsem se při finále MS 1996 ve Vídni procházel ulicemi, protože jsem nevydržel nadávání táty na hru českého týmu, ať už je to právě hokejový turnaj v japonském Naganu. Přesto i z něho budu skládat spíše střípky.
Nepůjde tady tolik o hokejové momenty z olympijského turnaje. Těch je v paměti mnoho díky bezpočtu zhlédnutých dokumentů a slušným štosem přečtených knih o tomto českém triumfu. Chci se podělit především o mé vzpomínky na pozadí. I ty totiž úspěch v Naganu v mé paměti uchoval. A nejen to. V mé paměti pomohl uchovat a vzájemně propojit i vzpomínky na to, co jsem 22. února jedl, kam jsme jeli, i na to, jak probíhaly ve škole dny předchozí.
Fanouškem Dominika Haška
Je zajímavé, že i má paměť (a asi nejen ta má) pochopila, kdy začalo jít od tuhého. Ze základní skupiny si totiž moc momentů nevybavuji. Všechny jsou spojeny jedním jménem – Dominik Hašek.
Možná právě díky tomuto pardubickému rodákovi jsem se stal již jako velmi mladý ohromným fanouškem NHL. Zbožňoval jsem tu soutěž, zbožňoval jsem jeho. A kdyby nebylo jeho, dostalo by se ke mně povědomí o jakémsi zámořském hokeji o poznání později. Díky takovým hráčům, jakými byli dřív Dominik Hašek či Jaromír Jágr a dnes například David Pastrňák (a stále Jágr), se může NHL dostat do širšího povědomí obecně sportovních fanoušků.
Dost zamýšlení. Každopádně výsledkem byl můj obdiv k Dominikovi Haškovi, díky kterému jsem byl schopný později v roce 1999 vstávat několikrát v průběhu noci, abych mohl vidět poslední finálovou účast Buffala ve finále Stanleyova poháru. A díky němu jsem byl natěšený na hokejový turnaj v Naganu ještě víc. Byl jednou z mnoha světových hvězd, které v Japonsku mohly poprvé reprezentovat ve velkém.
A díky němu si vybavuji alespoň některé momenty ze základní skupiny. Pamatuji si, že hned v prvním utkání vychytal čisté konto proti Finsku, a naopak Kazachstánci mu daly branky dvě, což byl také jeho největší příděl. V posledním zápase ve skupině proti Rusku padly navíc tyto dva góly extrémně rychle (za pouhých 10 sekund) a znamenaly tak jedinou naši porážku na turnaji.
Hokej ve škole
V jaké situaci jsem ale zápasy ve skupině sledoval si nyní s odstupem více než 24 let nepamatuji. Během vyřazovací části, ve které Hašek svou svatyni zabarikádoval ještě pevněji, už byla situace jiná. Ač jsme v základní části porazili ze silných soupeří jen Finsko (i s „Finským bleskem“ Sellanem), od zápasu s USA se stal hokej národním zájmem číslo jedna. Sledoval se v zaměstnáních, má generace může vyprávět hokejové historky ze školních lavic.
V naší škole však tak hokejově růžová situace nebyla. To jsme pochopili velmi brzy, když na otázku našeho nejodvážnějšího spolužáka, zda se můžeme další den při výuce koukat na hokej, přilétla jednoznačná odpověď: „To neexistuje!“ Když jde ale o národní zájem, český národ si vždy poradí. A tak už zápas s USA jsme měli pojištěný z několika stran. Hned tři spolužáci získávali informace pomocí zpráv od těch šťastnějších, kteří se na čtvrtfinálový duel mohli dívat. Už po první třetině, kterou jsme mohli ještě sledovat před odchodem do školy, nás nahlodávala myšlenka, že USA bude opravdu až příliš silný soupeř. Po tichém sdělení „Jágr, 2:1“ už jsme ale velice brzy věřit začali. Ze školy jsme pak opravdu mohli odcházet spokojeni. Kvůli známkám? Ne! Díky výhře nad Amíky 4:1!
V semifinále byla situace podobná. První „domácí“ třetina moc nenapověděla, ve škole jsme pak místo učení zas netrpělivě očekávali přetlumočené zpravodajství našich spolužáků. Od trefy „Gumy“ jsme už vyhlíželi kdesi konec zápasu, který nepřicházel. A kvůli Lindenovi ani po 60 minutách nepřišel, a tak se musel hokej protáhnout do další vyučovací hodiny. Při matematice přišlo překvapení. Jedna z nejpřísnějších učitelek na škole prohlásila: „Tak si to pusťte!“ A tak jsme konec prodloužení a nájezdy poslouchali v rádiu. Ani jsem nevěděl, že ho ve třídě někdo má – byl jsem do té doby u jiného zdroje. Taky Kanadu jsme dali!
Průjezd nadšenou republikou
Výhodou nejen hokejových turnajů na olympiádě je to, že finále se povětšinou hrává v neděli. Pokud se tedy do něho probojujeme a také pokud se hraje někde, kde časový posun zápas posune do dopoledních hodin. V Naganu to tak bylo, a tak drtivá většina národa mohla sledovat finále proti Rusku ze svých domovů. Jen si museli trochu přivstat, ale to už nebyl takový problém.
U nás to tak jednoduché opět nebylo. Ráno toho dne – 22. 2. – bylo totiž pro naši rodinu trochu pestřejší. Nejen, že jsem měl svátek, ale ještě jsme to ráno odjížděli na hory. Problém proto pro nás nebylo vstávání – vstali bychom stejně. Nevadilo mi ani to, že jsem snídal suchý chleba. Problémem bylo to, že jsme museli při sledování finále balit. Hokej – balení – hokej – balení – takové bylo naše ráno, až je s podivem, že jsme nic důležitějšího nezapomněli. Naštěstí jsme ale celý zápas stihli dokoukat, a tak jsme k autobusu na Karlovo náměstí vyráželi naplněni největším úspěchem českého hokeje.
Největší zážitek ale měl teprve přijít. Už při čtvrtfinále a semifinále ze školních lavic jsem pochopil, že hokejový turnaj v Naganu vzbuzuje v zemi nebývalý ohlas. Stále to ale bylo omezeno především na naši třídu. Bylo to tak i v dalších školách? I v dalších částech Prahy? V dalších městech? To jsme poznali až cestou na hory. Autobus totiž projížděl ulicemi, které rozhodně nebyly klidné, ač šlo o nedělní dopoledne. Tolik troubících aut jsem v životě neslyšel. Tolik českých vlajek jsem v životě neviděl. Tolik národní hrdosti jsem v životě necítil.
A jaké jsou ty Vaše? Také si na něco vzpomínáte, jako by to bylo včera?
